Michalo, Omlouvám se za svou velmi pozdní reakci na Váš příspěvek. Váš návrh se mi velmi líbí, po funkční stránce mu není moc co vytknout. Jedinou otázkou pro mě zůstává nutnost (?) zachování průchodu na vyhlídku po speciální lávce i během divadelního představení. Osobně se domnívám, že to není třeba (vyhlídka může být během představení na 2 hodiny uzavřena a může operačně sloužit jako příhodné backstage). Má další pochybnost se týká napojení lávky na bastion – respektive jejich vzájemného výškového uspořádání. Ve Vašem půdoryse se v tomto místě nachází terasa (o jejímž smyslu nejsem vzhledem k samotnému bastionu přesvědčen), u níž není jasné, je-li ve stejné úrovni, jako podlaha bastionu, či se na ni sestupuje po prudkém schodišti – které není v půdorysu nikde k nalezení. Prosím podívejte se na fotografii v příloze – výškový rozdíl bych odhadoval na cca 2 m. Na tu fotografii se podívejte pozorně a zkuste si představit, jakým způsobem by měla být lávka na bastion napojena (je-li to vůbec nutné). Má další úvaha směřuje k formě hlediště ve Vašem amfiteátru. Osobně se domnívám, že byste mohla zvolit jinou formu lavic. Především si nejsem jistý mohutným opěradlem, které jste zvolila. Nepůsobí příliš pohodlně a vytváří vizuální a akustickou bariéru. V řeckých divadlech kromě první řady opěradla nebývala – právě kvůli šíření zvuku (ty uzavřené prostory za opěradlem působí jako zvukový pohlcovač). Také myslím, že by mohly vadit ve výhledu u velmi malých diváků (se kterými bychom zrovna zde měli počítat). Jsem velmi zvědavý, jakým způsobem bude vyřešen styk severních vrchních lavic a terasy. Tuto hranu a vůbec formu považuji za jednu z klíčových kvalit vašeho návrhu (možnost vystoupat od scény přes krespidu hlediště na terasu, ze které přímo spatřím pražské panorama!!!) Navíc je tato hrana vizuálně extrémně exponovaná z dominantní – jižní části hlediště (od vstupu). Podobnou situaci máte i na opačné straně – návaznost poslední horní řady na prostor u vstupu. V té skice jste ho zatím příliš šťastně nevyřešila (mám na mysli ta uřízlá stupňovitá záda nad poslední řadou) Pokuste se vytvořit větší soulad se zbytkem prostoru divadla. Nemyslím tím formální dogmatismus – před nímž jsem Vás již dříve varoval. Spíše harmonickou fugu – dva prostory, které jsou jiné, ale vzájemně souladné. Hledím-li na vaše řešení, napadá mě možná inspirace Kengo Kumou a jeho Milánským interiérem. Pošlu Vám ho na mail v příloze… Rozmyslete také podobu scény – zejména výškové uspořádání. Opět bych se nebál klasického archetypu. Rovněž, být Vámi, bych rozhodně v návrhu zpracoval i sestupující cestu, která vede k divadlu před jeho vstupem (vaše „tekuté“ výtvarné pojetí předsíně u vstupu si přímo říká o to, aby přeteklo i do předprostoru – vytvořilo atmosféru, připravilo diváky na to, co je po průchodu vstupem čeká. Trocha narativnosti…) Má poslední otázka se týká vyhlídky. Je opravdu nutné vytvářet ji takto dvouúrovňově? Podívejte se na fotografii, kterou Vám zasílám, a zvažte, zdali je ta drobná cihelná zídka skutečně tak závažným formálním elementem, že by dle ní měla být formována i budoucí podoba. Není mi moc jasné, čím je takto řešený prostor lepší, než ten stávající. Pokud byste například pouze přesunula zábradlí nad tu cihelnu zídku – a tím jste jej snížila, neboť zídka sama by se již počítala do jeho výšky, docílila byste stejného – ne-li lepšího výsledku za mnohem méně peněz. (Neumím si moc představit, že ona zvláštní prudce klesající a opět prudce stoupající půlkruhová cesta bude zaplněná lidmi – ačkloli by po ní mohli běhat děti a hrát si na motokros).
1 comment:
Michalo,
Omlouvám se za svou velmi pozdní reakci na Váš příspěvek.
Váš návrh se mi velmi líbí, po funkční stránce mu není moc co vytknout. Jedinou otázkou pro mě zůstává nutnost (?) zachování průchodu na vyhlídku po speciální lávce i během divadelního představení. Osobně se domnívám, že to není třeba (vyhlídka může být během představení na 2 hodiny uzavřena a může operačně sloužit jako příhodné backstage).
Má další pochybnost se týká napojení lávky na bastion – respektive jejich vzájemného výškového uspořádání. Ve Vašem půdoryse se v tomto místě nachází terasa (o jejímž smyslu nejsem vzhledem k samotnému bastionu přesvědčen), u níž není jasné, je-li ve stejné úrovni, jako podlaha bastionu, či se na ni sestupuje po prudkém schodišti – které není v půdorysu nikde k nalezení. Prosím podívejte se na fotografii v příloze – výškový rozdíl bych odhadoval na cca 2 m. Na tu fotografii se podívejte pozorně a zkuste si představit, jakým způsobem by měla být lávka na bastion napojena (je-li to vůbec nutné).
Má další úvaha směřuje k formě hlediště ve Vašem amfiteátru. Osobně se domnívám, že byste mohla zvolit jinou formu lavic. Především si nejsem jistý mohutným opěradlem, které jste zvolila. Nepůsobí příliš pohodlně a vytváří vizuální a akustickou bariéru. V řeckých divadlech kromě první řady opěradla nebývala – právě kvůli šíření zvuku (ty uzavřené prostory za opěradlem působí jako zvukový pohlcovač). Také myslím, že by mohly vadit ve výhledu u velmi malých diváků (se kterými bychom zrovna zde měli počítat).
Jsem velmi zvědavý, jakým způsobem bude vyřešen styk severních vrchních lavic a terasy. Tuto hranu a vůbec formu považuji za jednu z klíčových kvalit vašeho návrhu (možnost vystoupat od scény přes krespidu hlediště na terasu, ze které přímo spatřím pražské panorama!!!) Navíc je tato hrana vizuálně extrémně exponovaná z dominantní – jižní části hlediště (od vstupu).
Podobnou situaci máte i na opačné straně – návaznost poslední horní řady na prostor u vstupu. V té skice jste ho zatím příliš šťastně nevyřešila (mám na mysli ta uřízlá stupňovitá záda nad poslední řadou) Pokuste se vytvořit větší soulad se zbytkem prostoru divadla. Nemyslím tím formální dogmatismus – před nímž jsem Vás již dříve varoval. Spíše harmonickou fugu – dva prostory, které jsou jiné, ale vzájemně souladné. Hledím-li na vaše řešení, napadá mě možná inspirace Kengo Kumou a jeho Milánským interiérem. Pošlu Vám ho na mail v příloze…
Rozmyslete také podobu scény – zejména výškové uspořádání. Opět bych se nebál klasického archetypu.
Rovněž, být Vámi, bych rozhodně v návrhu zpracoval i sestupující cestu, která vede k divadlu před jeho vstupem (vaše „tekuté“ výtvarné pojetí předsíně u vstupu si přímo říká o to, aby přeteklo i do předprostoru – vytvořilo atmosféru, připravilo diváky na to, co je po průchodu vstupem čeká. Trocha narativnosti…)
Má poslední otázka se týká vyhlídky. Je opravdu nutné vytvářet ji takto dvouúrovňově? Podívejte se na fotografii, kterou Vám zasílám, a zvažte, zdali je ta drobná cihelná zídka skutečně tak závažným formálním elementem, že by dle ní měla být formována i budoucí podoba. Není mi moc jasné, čím je takto řešený prostor lepší, než ten stávající. Pokud byste například pouze přesunula zábradlí nad tu cihelnu zídku – a tím jste jej snížila, neboť zídka sama by se již počítala do jeho výšky, docílila byste stejného – ne-li lepšího výsledku za mnohem méně peněz. (Neumím si moc představit, že ona zvláštní prudce klesající a opět prudce stoupající půlkruhová cesta bude zaplněná lidmi – ačkloli by po ní mohli běhat děti a hrát si na motokros).
Post a Comment